bíglík Jim

Pojizeřím za sluncem (a v našem případě i za měsícem) aneb náš první beagle dogtrekkig

10. 10. 2009

Panička byla delší dobu nemocná a tak nebylo moc času a hlavně sil na velké výletování,ale minulý víkend ( 2.10. - 4.10. ) mi to všechno vynahradila.

Už od pondělka mi říkala,že pojedeme na velkej výlet a to jen my dva bez páníčka. Týden utekl jako voda a v pátek 2.10. jsme vyrazili na cestu. Ta se mi moc nelíbila,protože cestování autem nepatří mezi mé oblíbené záliby. Ale stálo to za to. Po šesté hodině jsme dorazili do Semil k hotelu Centrum,kde se pomalu sjížděli ostatní účastníci a nemuseli jsme ani dlouho čekat a přijeli i pražáci Barča s Ferďáskem a Ivča s Nikinkou. Štěstí nám přálo a zbytek naší ,,bígl party" byl přidělen na náš pokoj. Večer na hotelu si asi umíte představit (paničky se posilňovaly nějakou smradlavou vodou a my jsme se seznamovali). Ráno pro nás přišlo až moc brzo. Paničky dokonce měli zaječí úmysly zůstat v postelích,ale nakonec jsme se s menším zpožděním dostavili na start. Startovali jsme se až mezi posledníma a mimochodem i mezi nima došli,ale to trošku předbíhám. Ze začátku šlo všechno jako po másle. Paničky se dohodly,že nejdeme na čas,ale abychom se prošli a něco viděli (to bylo znát hnedka na začátku,kdy jsme po 500m udělali zastávku u stánku s pečivem). Trasa vedla krásnou krajinou kolem Jizery (Riegrova stezka). Paničky fotily jako o závod a chudák Ferda musel pózovat na každý skále,lavičce nebo pařezu ( to mě by k tomu nikdo nedonutil ;o) ) . Po pár kilometrech jsme došli do Železného Brodu,kde byla pauza na obídek. Nikča s Ferdou ho skoro celej prospali,ale já radši hlídal jestli nááhodou něco nespadne ze stolu. No pak to s náma bylo už jen veselejší a veselejší. Ještě pár kilometrů jsme šli a věděli kde jsme,ale po pár kilometrech,kopcích a šílených cest plných kořenů a kamenů se situace změnila. Paničky začly bloudit a nebyly si jisté cestou ( za co může značení a matoucí ukazetelé). Nakonec jsme dobloudili na Hamštejnský hřbet a z něj na rozhlednu na Kozákově,kde nás zastihl západ slunce. Na zbytek cesty se k nám přidali dvě slečny,které šly čtyřicítku a zřejmě i díky nim jsme v té tmě nezabloudili. To už jsem na sobě cítil,že už toho taky začínám mít plné packy,ale přece jsem v tom paničku nemohl nechat samotnou a dál jsem táhnul. Do cíle jsme dorazili po 11 hodinách a 38 minutách. Všichni nás zase rádi viděli. V neděli bylo do vyhlašování naší kategorie a čtyřicítky. Pak si pro nás přijel páníček a odvezl nás domů,kde to dospávám celý týden. Ale bylo to super. Poznal jsme nové kamarády,pořádně se vyřádil a prošel. A jestli pujdem i příští rok,tak se asi radši naučim čít v mapách ať zase nebloudíme ;o) .